Hodně zvláštní lobívie
Jedny z nejkrásnějších kaktusových květů přinášejí rostliny druhu Lobivia jajoana. Kdysi se mi podařilo získat hodně zajímavou rostlinu, která mi stojí za zmínku, i když její květy jsou mnohem menší a méně okázalé, než bývá zvykem. Je to takový dlouhý příběh jedné rostliny.
Potvora je to. Mám ji asi 30 let a je s ní těžké pořízení. Přes 20 let byla ve stavu těsně před klinickou smrtí, vypadala příšerně a já se při každém stěhování rozhodoval, jestli ji vyhodit rovnou nebo až příště. Přežívala v koutě foliáku, aby nebyla vidět a do letoška nekvetla (pozn. - .původní text je z roku 2018). Až před týdnem mi udělala radost.
Přivezl jsem si ji ještě v době, kdy u nás vládl sice rozvinutý, nicméně silně skomírající socialismus. Byl jsem tehdy na nějaké brněnské akci, už ani nevím, jestli to byla výstava nebo burza, ono těch akcí bylo i tehdy dost. Najít v té době v Brně v prodeji lobívii nebylo snadné, na jednu připadalo asi tak 500 gymen a 300 astrofyt, ale jednu, která mě zaujala, jsem našel. Na cereusu naroubovaný jakoby ojíněný, světle zelený váleček s téměř žlutým temenem a v květináči cedulku „Lobivia jajoiana Caspala žlutá“, na druhé straně „Fleischer“. Na jajoánu to vůbec nevypadalo, ale že by se pan Fleischer mýlil… Chtě se o rostlině dovědět více, zeptal jsem se nejbližšího pořadatele, neví-li, kdo ji do prodeje dal, on zařval na celý sál „Frantóóó, pocééém!“, no a od Franty jsem se dozvěděl, že si kytku od pana Fleischera koupil kvůli tomu žlutému temeni, neboť doufal, že se mu podaří získat zcela žlutou odnož, jako se to někomu povedlo u hertrichiány. Což se mu nepovedlo, ale ty zelenožluté odnože dával do oběhu. Jak se ale tato lobívie i s jejím názvem dostala k panu Fleischerovi, to netušil a jeho už jsem se bohužel zeptat nemohl.
Kaktus se mnou dorazil do Kratonoh a rozhodl se stávkovat. To je u mě normální, prostě kytky ze skleníku si jen tak na moje podmínky nezvyknou. Jenže tahle potvora byla tak tvrdohlavá, že by snad i Babiše donutila odstoupit. Nerostla, sesychala, šedla, hrůza. Kořeny to přitom mělo v pořádku, ale ani to přesazení nepomohlo. Tak jsem vršek ufikl a přerouboval, ale kdepak. Roub se nechytil a uschnul. Spodek pak přece jen po pár letech vytlačil odnožku, už ale ne tak zažloutlou. Tehdy jsem si řekl, zkusím ji zpravokořenit, když je zelená. Kdepak. Ani náhodou. A tak šel čas a ten spodek stále připomínal moje bankovní konto. Jako obojí to existovalo, obojí bylo živý, ale nerostlo to. Normální člověk by s tím praštil do popelnice a bylo by to. Jenže já byl zvyklý z těch popelnic spíš vytahovat…
Před 4 roky se ve mně hnulo jakési charitativní svědomí a ještě jednou jsem ten pahýl, co je vidět na fotce pod kvetoucí hlavou, vytáhl ze země, ořezal kořeny, namočil do stimulátoru a posléze zasadil. S tím, že pokud ani toto nepomůže, popelnice je jasná. Kupodivu to pomohlo. Trochu se to napilo a objevila se světle zelená kulička. Za tři roky na moje poměry mimořádně narostla a letos mě překvapila dvěma poupaty a následně zajímavými květy. A přišel další problém: Co to, sakra, může být?! Samozřejmě, to Caspala na jmenovce by dávalo tušit, že to bude Lobivia jajoana var. caspalasensis, ale těch rozdílů proti popisu je trochu moc. Jednotlivá (to souhlasí, víc jak jednu hlavu nikdy neměla), ploše kulatá, 7 cm v průměru (že by do tvaru okurky šla z titulu naroubování?), svěže zelená (to skoro až moc svěže, barvou připomíná hodně světlou glaucu), s kůlovitým kořenem (nemohu soudit, kořen se mi z odnože vyloudit nepovedlo), většinou bez středových trnů (tahle jeden má), trny zprohýbané, měkké (rovné a tvrdé, uf). Květ 5 cm dlouhý a široký (souhlas), díky množství okvětních lístků vypadající trochu plně (to teda ne), žlutooranžový, tyčinky a hymen nejsou tmavé, ale jen růžově zbarvené (hymen ne, ale nitky vnitřních tyčinek ano). Čili květ docela sedí, tělo nikoliv. A ještě jedna podivná věc. L. jajoana (a všechny její variety) má poupata tmavá a chlupatá, zde byla poupata téměř lysá a hnědorůžová.
Tak nevím, je to caspalasensis, není to caspalasensis. Kdo ví. Každopádně jako zajímavost i jako památku na pana Fleischera bych ji rád zachoval.