Jak to se mnou všechno bylo

Když jsem se na sklonku roku 1957 narodil, byl jsem samozřejmě to nejroztomilejší, nejkrásnější a nejúžasnější miminko na světě. Proč bych taky měl být zrovna já výjimkou, že?

I celé své dětství jsem byl bezproblémový chlapeček a nikdo nečekal, že by se to mohlo změnit.

Jenže puberta mnou zacloumala a z hodného chlapečka se stal rebel, netající svůj obdiv k Led Zeppelin, Pink Floyd, Uriah Help a podobným „živlům“ a opovrhující jakýmikoliv autoritami tehdejšího reálného socialismu. Podle toho jsem i vypadal. Dodnes nechápu, že mě v tomto stavu přijali rodiče mé dívky a jediné manželky jako kluka jejich dcery. Zvláště když matinka v té době jakožto členka KSČ pracovala na Socialistické akademii – tomu říkám tolerance.

I toto jsem já. Naštěstí až takhle jsem nevypadal pořád, i když fotka měla úspěch.

Méně tolerance už jsem zažil na střední zemědělské škole. Když mě třídní viděl s nezměněným hárem na maturitním tablu, rozčílil se natolik, že ho zničil. Navíc na vysokou školu šel takový posudek, že mě při přijímačkách i přes výborný prospěch nevzali. Kdyby jen třídní věděl, jak mi tím prospěl! Ano, je to tak. Musel jsem nastoupit do práce a ten rok na polích šlechtitelské stanice mi dal víc, než celá škola předtím. Tu „vejšku“ jsem si nakonec díky doporučení zaměstnavatele s ročním zpožděním stejně udělal a hlavně jsem v té době už definitivně věděl, čím se chci živit. Následovala svatba, rok skvělé vojny v Hlohovci,

zaměstnání v JZD, stěhování do Kratonoh, první dcera, druhá dcera, rok 1989, pár let práce v obchodě, třetí dcera, návrat do zemědělství... V Kratonohách bydlím spokojeně dodnes, manželku bych nevyměnil za nic na světě a své holky jakbysmet.

Živím se prováděním polních pokusů s nově uváděnými pesticidy a masírováním. (Pánové, závidět mi nemusíte. Typ masáží, kterým se věnuji, krásné a mladé dívky obvykle nepotřebují.) Hlavními koníčky mi jsou turistika, fotografování a kaktusy, jak je ostatně zřejmé i z mé galerie. Z ní je zřejmé i to, co nejraději fotím. Příroda, krajina, jsem ulítlý na mraky, na slunce. Na túry vyrážíme se ženou prakticky každý víkend. Popis tras a míst potom zpracovávám pro portál www.turistika.cz a rozcestník mých příspěvků je na adrese http://www.turistika.cz/turiste/profil/userId/41798. Hodně fotím i kytičky. Moc mi neříká technika, architektura, reportáž (nejsem akční typ), sport. Na portréty se rád dívám, ale nefotím.

Můj fotovývoj

Fotografování je mým koníčkem už od dětských let. Když mi bylo jedenáct, dostal jsem svůj první fotoaparát Penti.

Fotil na formát 18 x 24 mm, film byl ve zvláštní kazetě, takže při nákupu filmu bylo nutno říkat, že chci film Karat. Přesto, že se na něj vešlo jen 25 snímků, byl dražší než normální kinofilm. V 15 letech jsem povýšil, dostal jsem Kijev IVa. To už vypadalo jako foťák.

S Kijevem jsem se teprve učil základní fotografické pojmy a učil se vyvolávat v koupelně filmy a fotky. Po maturitě jsem na rok nastoupil do práce a první dvě výplaty mi postačily na to, abych si koupil vysněnou Prakticu. Sice jen základní L2, ale i tak to byl pokrok.

Naprosto nezničitelný foťák. Když si vzpomenu, co třeba musel vydržet během mých studií… Kdo zažil život na kolejích, určitě si umí představit.

Až donedávna jsem sPraktikou fotil na diapozitivy, dnes už z ní používám jen její objektivy Pentacon 50/1,8 a Sonnar 135/3,5. Také jsme měli kinofilmový automat Olympus 110 SuperZOOM, tak nějak se jmenoval.
Digitální éra pro mě začala v roce 2002, kdy se mi dostal do rukou první kompakt Olympus C300.

Vynikající mašinka, dodnes v rodině slouží jako záloha pro všechny případy. Jednu vadu ale Olík měl, neuměl dostatečně makro. Taky mi trochu vadilo, že to je automat. Proto jsem si koupil prvního Canona (PS A610) a této značce už zůstávám věrný. Ke svým padesátinám jsem pak v prosinci 2007 A610 vyměnil za G9 a na „géčkovou řadu“ od té doby nedám dopustit. Vyhovuje mi velikostně, rozsahem zoomu, možnostmi a samozřejmě především technickou kvalitou fotek. Těžko bych dnes za "Gábinku" hledal náhradu. G9 už sice vystřídala G15, ale platí o ní to samé. Je to foťák, který nemám u sebe snad jen v posteli a na záchodě.

Od ledna 2009 fotím i zrcadlovkou. Koupil jsem tehdy Canon EOS 450D se seťákem (Canon EF-S 18-55 mm/f 3,5-5,6 IS) a Sigmou 70 – 300mm/f 4,0 - 5,6 APO DG Macro. Později jsem si pořídil po důkladném výběru výborný objektiv Canon EF-S 15-85mm/f 3,5 - 5,6 IS USM a zmíněnou Sigmu vyměnil za obyčejný, ale fajnový Canon EF-S 55-250mm/f 4-5,6 IS. Nejtěžší byl pro mě výběr „širokáče“. Měl jsem možnost si otestovat snad vše, co se dá na Canon nasadit a pro mé krajinkářské potřeby mi nejvíc vyhovovaly Sigma 8-16mm/f 4,5-5,6 DC HSM a Canon EF-S 10-22 mm/f 3,5-4,5 USM. Měl jsem je jeden čas oba, nakonec mi zbyl ten druhý. Canon EOS 450D šel do světa na podzim roku 2013, doslova se mi totiž vnutil do přízně její mladší bratříček 650D. Postupně mi ale u Canonů začal vadit výrazně nižší dynamický rozsah snímače oproti konkurenci, zejména při focení v protisvětle. Ani objektivy této značky nejsou zrovna mistry v tomto oboru, a tak jsem se v lednu roku 2017 dokopal ke změně. Přešel jsem na značku Pentax, konkrétně na model K-70 s objektivem HD DA 16-85 mm F 3,5-5,6 ED DC WR U tohoto aparátu asi nejspíš zůstanu hodně dlouho. Nějak si nedokážupředstavit, že bychjeho možnosti dokázal plně využít (i když to jsem si C 650D říkal taky). Hodně krajinářů sice fotí na tzv. Full frame, ale neláká mě. Než se s tím tahat... A když navíc vidím, co dokáží někteří fotografové se starými EOSy 350 nebo 400D, říkám si, že tomu mému cvakání odpovídá spíš kompakt. Ale ne, podceňovat se nemíním. Myslím, že s tou základní řadou zrcadlovky a slušnými objektivy jsme si docela padli do noty. Ostatně, posuďte sami.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace